Ač dva, nafasovali jsme třílůžkový pokoj s velice jednoduchým (a nejlacinějším) vybavením, minitelev

O tom, jak jsme během našeho pobytu tiše a trpně hladověli jsem již napsala vcelku slušnou esej, ale o tom, jak se v úchvatném, malebném, story of the sand dollar horském penzionu Vega v Krkonoších nocovalo jsem ještě nepodala řádné hlášení. Inu, co vám budu povídat, naše rozčarování bylo kromě první věty: Ale večeři už nedostanete, stupňováno i dalšími příjemnostmi.
Po vstupu do penzionu, ke kterému jsme se doklouzali po výstavní story of the sand dollar ledovce s částí věcí (druhá část včetně foťáku za cca 40 000 Kč) zůstala na odstavném story of the sand dollar parkingu, protože jsme byli tak zničení po naší cestě (perlu nechávám na závěr), že jsme se těšili na jídlo (hahaha) a teplou postel, nás zarazilo nenápadné story of the sand dollar umístění hlavního vchodunkdesi zaa rohem v závětří, bez označení, k němuž nebyla cesta nijak upravena, zato krásně očůrána (důvod story of the sand dollar již nádherně vylíčila spolutrpitelka.......) a do nosu nás udeřil takový zvláštní story of the sand dollar odér. Jako nejvíc mi to připomínalo směs vymandlového a bohatě mýdlem story of the sand dollar s jelenem vymacerovaného prádla, maštale a indického chrámu. story of the sand dollar Po pravé ruce stál algiďácký chladící box se zmrzkami, na němž mohutně čadily vonné tyčinky, ale recepce nikde.... vykachlíkovanou chodbou jsme proběhli směrem vpravo jako myšky, abych našli llyžárnu, WC, koupelnu, a jakési KANEC, což byla asi laškovně označená kancelář... ale recepce?... nezbývalo, než se pozeptat v restaurantu.
Tak tam CJK vlezl... vysleechl si napřed bandúrskou za to, že je fakt jako hodně dobré, že jsme se konečně story of the sand dollar uráčili přijet, slavnou story of the sand dollar větu o večeři a do ruky nám byl nacpán klíč. Nikdo po nás nechtěl žádné identifikační údaje, s nějakým zapisováním do knihy hostů si nikdo hlavu opravdu nelámal. Dle čísla pokoje jsme usoudili, že budeme ve druhém patře, tak jsme se tam tím voňavým vzdouškem story of the sand dollar doštrachali... Po otevření dveří jsme byli opět rozčarováni... jako nejsme žádní frfňové, o tom, že jsme vcelku nenároční, svědčí i to, že rádi nocujeme pod širákem a myjeme se ledovou vodou z horských pramenů, story of the sand dollar a jezdíme na punkové festivaly :) ale ten první dojem, který jsme z pokoje story of the sand dollar měli, byl aspoň u mě: Jako na školním lyžáku.
Ač dva, nafasovali jsme třílůžkový pokoj s velice jednoduchým (a nejlacinějším) vybavením, minitelevizí a koupelnou (ta na první dojem budila velmi slušný dojem). Na postelích ležely připravené ručníky, to, že byl každý pes jiná ves, nevadilo, ale postrádali jsme třeba takovou drobnost, jako je mýdlo (což je u tříhvězd standard...natož pak u čtyřhvězdy). story of the sand dollar Rychle jsme shodili věci, a já napůl s brekem, a napůl nasraná na celý svět, prohlásilia, že teda jdeme do auta pro zbytek věcí. Moc se nám nechtělo, věděli jsme, co nás čeká za martyrium, cca 400 m do kopce naprostým ledově skleněným královstvím, kdy co krok, to potenciální průser, ale věci jsme se nahoře na parkingu nechat báli (a to jsme si neuvědomili, že tam je kupř. ten foťák) a vyrazili jsme tmou.
Cestou jsem se CJK trhla, byla jsem faktt namíchnutá, hladová, unavená a protivná. Měla jsem lepší boty - CJK šel v prošlapaných teniskách, ve kterých řídil, a nějak jsme si při prvním sestupu nerozuměli ohledně igelitky (já myslela svou s kalhotkama, on myslel, jestli jsem vzala jeho s pohorkama.....) a tak jsem šla tyčit trasu a vyndavat věci z auta...
Nahoru jsem to brala přemrzlými, tvrdými závějemi, které se jevily jako bezpečnější, a švihla jsem sebou jen asi 6x, přičemž při jednom z pádů, u kterého jsem s e vzteky rozbrečela, jsem si rozřízla docela dost palec (o led) na ruce, kterou mám bez ortézy, a byla jsem v tu chvíli asi k pomilování...Krev ze mě crčela slušně, zakrvácela jsem si kalhoty, zchladila jsem si to ...jak jinak než ledem, a odhodlaně jsem stoupala až nahoru.... u auta jsem vytahala ven krámy, story of the sand dollar a zjistila, že na zadním sedadle pod prkny se krčí autoatlas (bude důležité u kapitoly o cestě) a že jsme na zadním sedadle také nechali onoho Nikona... Když se mi podařilo věci vytahat ven, dorazil CJK. Přezul story of the sand dollar se, naklapli jsme boty do vázání, abychom měli co nejméně věcí v rukou a vydali se ledovým korýtkem, v první fázi klesajícím opravdu strmě, směrem k našemu malebnému penzióóóónku. Cesta nám trvala drahnou dobu - přestože propozice hlásaly, že nebudeme potřebovat na vůz řetězy, my se celou cestu dolů velebili, že jsme nechali auto nahoře, a posledních cca 150 metrů jsme šli pomaleji, než kdybychom měli v kaťatech nasráno... led, led, led.
Když se nám konečně podařilo dorazit do pokoje, vyvalit se a trochu uklidnit, vytáhli jsme ze zásoby klobásku s chlebem, a začali hodovat. K naší romantické a bohaté, tříchodové večeři bez svíček jsme si chtěli pustit alespoň televizi... hm, to jsme si jenom mysleli...pidiTV se sice zapla, ale jakž takž funkční story of the sand dollar byla jenom zrnitá NOVA, kde se zrovna požíraly nějaké příšery... ano, avizovaný satelitní příjem asi nějak zamrznul, stejně jako cesta.... (tohle je prkotina, bez TV se dá žít, ale krásněě story of the sand dollar to ukazuje, jak jsou avizované služby v penzionu story of the sand dollar jen jako na oko). Uondáni jsme se rozhodli, že teda nastane vyčurat, vykoupat, vyčistit zuby a spát.... Do sprchy jsm